Venezuela - recenze hotelů/cestopis - exotická země plná přírodních divů a krás

Venezuela - cestopis

1. den, 9. dubna 2007 v 7.15, jsme odletěli z Prahy-Ruzyně se společností ČSA do Paříže, kde jsme přistáli na letišti Charles de Gaull pár minut po deváté hodině. Následoval asi 15minutový přesun autobusem do naší odletové haly. Z Paříže jsme odletěli s leteckou společností Air France, patrovým Boeingem 747-400 s 3/4hodinovým zpožděním - v 11.15 směr Caracas - hlavní město Venezuely, kde jsme přistáli v 19.55 našeho a 13.55 tamního času. Během letu bylo podáváno 2x pití ve standardní nabídce a jídlo - jednoduché, ale velice chutné. Mimo to měli všichni možnost se během letu osvěžit nealkoholickými nápoji ze samoobslužných boxů, umístěných v několika místech letadla. Vegetariáni či vegani si mohli dopředu přes CK objednat i specielní stravu. Asi půl hodiny před přistáním jsme dostali od letušek formuláře k celní deklaraci (Imigration Card). Průchod caracaským letištěm byl bez problémů a vzhledem k tomu, že jsme naštěstí byly jediným letadlem, které zrovna přistálo, vše proběhlo bez prodlev a naše zavazadla jsme dostali hned. Náš průvodce sehnal před letištní halou, plnou místních "vexláků", klimatizovaný mikrobus pro naši skupinu a vyrazili jsme na původně odhadovanou 11hodinovou, ale ve skutečnosti 13,5hodinovou jízdu do města Merida, kde nás čekalo první ubytování a odpočinek po dlouhém a únavném letu a jízdě v autobuse. Jízda začala dopravní zácpou, neboť byla v Caracasu zrovna dopravní špička. Díky ní jsme si ale stihli přes okna autobusu poměrně detailně prohlédnout okrajové části Caracasu, které vypadají dost děsivě. Polozbořené budovy-slamy, postavené z různých materiálů ve strmých stráních, všude nepořádek, odpadky, prach a špína. Z místních linkových autobusů vystupovali, resp. vyskakovali a naskakovali lidé za jízdy. Jestli to je standard nebo to bylo kvůli té zácpě, to netuším. Po cestě, už v oblasti daleko za Caracasem, zastavujeme u jakéhosi bufetu při silnici. Už byla tma a zde jsme si již silně uvědomili, že jsme v zemi, kde kriminalita bují a je třeba si dávat bedlivý pozor na své věci. Po vystoupení z autobusu jsme hned byli středem pozornosti, hlavně žebrajících matek a dětí. Zde jsme měli možnost poprvé ochutnat některé z místních specialit - konkrétně placky plněné dle našeho výběru různými druhy sýrů. Jedna placka zde stála 6 000 bolívarů a 0,5 litru vody v PET lahvi 1 000 bolívarů.

2. den v 5.30 ráno místního času jsme zaparkovali před zamřížovaným penzionem "Posada Mara" na okraji upraveného náměstí v těsné blízkosti centra Meridy. Ubytování proběhlo bez problémů. Pokoje jednoduché, některé ovšem bez oken, s palandami nad sebou i dvoulůžky, WC+sprcha na každém pokoji. Sprcha v mnoha ubytovacích zařízeních ve Venezuele znamená jen vyvedenou trubku ze zdi, bez klasického sprchového zakončení, jako jsme zvyklí u nás. Někde byla zakončena alespoň jakýmsi umělohmotným trychtýřem, každopadně i tak to znamená, že se umýváte pod přímým proudem vody. Ovšem vzhledem k tomu, že pitná i užitková voda je ve Venezuele dražší a vzácnější než nafta, byli jsme za každý proud vody vděční. Tlak vody ve všech zařízeních byl nízký, na záchodech dotékala voda extrémě pomalu. Podobně jako třeba v Řecku se i zde na většině místech použitý toaletní papír nevhazuje do záchodové mísy, ale do odpadkového koše.

Po nezbytném odpočinku jsme se odpoledne vydali na prohlídku centra Meridy, které je celkem upravené, zejména v blízkosti náměstí Simona Bolívara. Boční uličky jsou na tom už hůře. Na jídlo jsme si zašli do malé pizzerie - takového polobufetu. Kostka pizzy stála 1 500 bolívarů, černé kafe (negro, silné a výborné) 2 000 bolívarů, rohlík plněný sýrem nebo šunkou 1 300 bolívarů, neperlivá voda 1,5 l balená za 2 500 bolívarů, vynikající čerstvé kokosové mléko (které pijete brčkem přímo z kokosu) za 1 300 bolívarů, 5 malých banánů za 500 bolívarů a pohledy 1 600 bolívarů. Večer jsme si zašli do jedné restaurace asi 5 minut od našeho penzionu. Nabídku můžete vidět na fotografii.

Merida bývala dříve centrem společenského dění. Soustředili se tu významné instituce a úřady, školy, univerzity. Je to zde patrné na vyšší úrovni žití, než v ostatních městech. V době našeho pobytu se zde zrovna budovala moderní trolejbusová dráha. Kriminalita v tomto městě není asi tak závažná jako jinde, protože toto bylo jediné město, které po západu slunce zůstalo žít a zavřely se jen obchody, ale restaurace a bary zůstaly otevřené. V ostatních městech jsme měli zkušenost jinou. Ihned po západu slunce se ulice včetně hlavních tříd vylidnily, obchody se zavřely a zamřížovaly. Byl problém najít vůbec nějakou restauraci nebo pizzerii, kde bychom si dali večeři. To nás všechny dost překvapilo a zaskočilo. Zůstalo otevřeno jen pár obchodů s alkoholem, před kterými na chodníku postávali místní a popíjeli "na stojáka" pívo rovnou z lahve. No a ty prázdné lahve si pak vyměňovali přes mříže s prodavačem za plné. Jinak se na ulicích nepohybovali ani místní, natož turisté.

3. den, stále v Meridě, jsme měli v plánu výlet nejdelší a nejvyšší lanovkou na světě na vrchol Pico Espejo ve výšce 4 765 m. Byl ovšem (trochu nečekaně) vyhlášen v ten den státní svátek a tak nám, přestože byla ráno u lanovky fronta i dalších turistů, oznámila místní pracovnice, že máme jít jinam nebo přijít další den, protože dnes lanovku nespustí. No, zajímavý přístup :-) Tak jsme s naším průvodcem vymysleli náhradní program. Výlet pronajatými džípy do okolních hor - prohlídka malebné horské a typicky koloniální vesničky Lachi, zastávka u vodopádů Los Gonzales v džungli, prohlídka kávové plantáže a seznámení se s horským porostem - kaktusy, orchidejemi... Výlet jsme zakončili výjezdem po serpentinách do výšky cca 1 700 m na náhorní plošinu hor Sierra Nevada Negra, kde pár odvážlivců (nakonec i včetně mě) mělo možnost se asi na 20 minut proletět v tandemu s padákem (a instruktorem :-)...). Byl to úžasný zážitek, pozorovat shora okrajové části Meridy, kaňon, řeku klikatící se do dáli, orlí hnízdo na vrcholu stromu, pasoucí se krávy a západ slunce...

4. den odjezd z Meridy džípy, řízenými našimi venezuelskými průvodci, přes hory Sierra Nevada a Sierra Culata na východní úbočí. Po cestě jsme zastavili v záchranné kondoří stanici a udělali tůru krásnou krajinou k Laguně Victoria. Zásoby pitné vody jsme vezli s sebou v několika skleněných nádobách. Před západem slunce jsme dojeli na úpatí deštného pralesa do oblasti Parámo, na břehu řeky Rio Acequía do Campamenta Francese, kde jsme přenocovali v útulném ubytovacím zařízení obklopeném banánovníky a mangovníky. A to již společně s různými zvířátky - zejména pavouky, komáry a jiným hmyzem. Jeden z našich pokojů byl dokonce až do rána hlídán štírem, kterého naši kamarádi našli ráno odpočívat v odpadkovém koši asi 2 m od postelí. Ještě, že ho objevili až ráno, jinak nevím, nevím, jestli by někdo z nás dokázal v noci usnout! Majitelé zde měli oplocený výběh s kapibarami, želvami a slepicemi a také voliéru s krásnými pestrobarevnými papoušky.

5. den odjíždíme džípy na první vycházku do deštného pralesa, který byl ještě dosti blízko civilizace, takže přístupný po asfaltové silnici, každopádně jako první seznámení se s pralesem to stálo za to. Fakultativní rafting na řece Acequia se bohužel pro nedostatek vody nekonal. Pokračujeme dále, velkou část cesty už po prašných cestách, do oblasti Los Ilanos do vesničky/Campamenta Estancie. Zde nás čekalo první spaní v hamakách (zavěšených plátěných postelích). Ubytování jednoduché - jedna společná budova (4 tříčtvrteční zdi se zasíťovanu zbylou částí + plechová střecha, na kterou během dne i noci padala zralá manga, což první noc všechny vzbudilo a vyděsilo :-)...). Na trámech a betonových sloupcích uchycené hamaky. Část skupiny spala v takové polozděné chýši s kulatým půdorysem (tzv. čuruátě), s paprskovitě rozvěšenými hamakami. Sociální zařízení bylo venku, společné WC + sprchy. V jídelně nám vařili a podávali jídlo místní obyvatelé. Před západem slunce jsme se vydali našimi džípy na podvečerní safari podél řeky. To bylo naše první setkání s kajmany, různými ptáky, dravci, želvami a komáry. (Rozhodně si s sebou do Venezuely vemte dostatečnou zásobu repelentů).

6. den po snídani jsme se rozdělili na dvě skupiny. Jedna jela na asi 2hodinovou projížďku na (trošku divočejších) koních, krásnou savanou a druhá se vydala džípem k řece na asi 3hodinové safari. Jelo se na dřevěné lodi s Yamaha naftovým motorem. V této řece jsme měli zakázáno se koupat, protože byla plná kajmanů, piraní, ale také růžových delfínů. Místní průvodci nám ukázali lov piraní a krmení kajmana. Že budu někdy ve volné přírodě stát 2 metry od kajmana, to by mě ani ve snu nenapadlo :-) Na březích řeky jsme se kromě desítek kajmanů kochali pohledem na množství leguánů, říčních želv, různých ptáků a dravců. Z hloubi okolních porostů se ozývaly skřeky opic, které jsem bohužel zblízka ve volné přírodě neviděla. Byla to opravdu úchvatná a dobrodružná podívaná, navíc za krásného slunečného počasí. Nocovali jsme na stejném místě, avšak čekalo nás zajímavé překvapení v podobě (pro nás) nečekané noční návštěvy velkého mravenečníka, který se přišel do vesničky najíst a napít.

7. den po snídani nás opět v oblasti Los Llanos čekalo safari džípama. Jedním zážitkem bylo setkání se stádem divokých kapibar a dalším to, že nám místní průvodci předváděli lov anakondy, která se ale tentokrát raději někam schovala. Jak nám náš český průvodce řekl, na tuto atrakci se místní průvodci těší a je to pro ně čest, když mohou ukázat, jak neohroženě vstupují do zarostle řeky, štouchají do ní klacky ve snaze vystrašit a nalézt anakondu, na kterou se pak 3-4 muži doslova vrhnou, popadnou zmateného hada a vynesou ho na břeh. Anakonda je celkem dlouho omráčená, nehybně leží a instinktivně dělá, že je mrtvá. Toho využívají průvodci k tomu, aby nechali turisty si anakondu zblízka prohlédnout, vyfotit se s ní a pod. Po této předváděčce vrátí anakondu zpátky do vody. (No, nechtěla bych být v kůži té jistě vyděšené anakondy...). My jsme tento lov přímo neviděli, ale po cestě zpátky jsme narazili na malou skupinku turistů, kteří na tom byli se zážitky evidentně lépe, neboť jim u nohou ležela do klubíčka stočená anakonda. Takže nakonec i my jsme měli možnost zblízka si ji prohlédnout, vyfotit a vidět její navrácení do řeky. A to už zapadalo slunce a pro nás to byl nejvyšší čas vrátit se džípy do města Merida, opět do hotelu Posada Mara, kde jsme znovu přenocovali.

8. den byl dnem "přesunů". Ráno jsme se všemi zavazadly odletěli z Meridy do Caracasu, odtud s venezuelskou leteckou společností AEROPOSTAL (asi s 1,5 hodinovým zpožděním) do Puerto Ordaz a pak autobusem po amazonské magistrále asi 1,5 hodiny do města Ciudad Bolívar do poměrně luxusního, klimatizovaného hotelu Valentina. Společně jsme si prošli centrum města a hlavní třídu na břehu nádherné, hlavní venezuelské řeky Orinoko, kde nás čekal úchvatný - všemi barvami hrající - západ slunce nad osvětleným mostem přes řeku. Právě Ciudad Bolívar patří k těm městům, které se hned po západu slunce vylidní, obchody i restaurace se zavřou a není radno se venku vůbec zdržovati. Asi po půl hodině jsme našli v jedné modernější pasáži pizzerii, kde jsme si jako jediní hosté dali chutnou večeři. Zpátky do hotelu jsme jeli za vydatného tropického lijáku taxíky, protože mimo skrz na skrz promoknutí by nám pravděpodobně hrozilo i vážnější nebezpečí, číhající v temných zákoutích místních ulic.

9. den ráno jsme rozdělili svá zavazadla na to, které si necháme uskladněná v hotelu Valentina a to, které s sebou povezeme na několikadenní lodní výlet po řece Caura. Nasnídali jsme se po cestě v pronajatém autobuse, v kterém nás čekal neplánovaný, ale zato vzrušující zážitek. Narazili jsme na obrovské hejno migrujících motýlů (nevím přesně o jaký druh šlo, ale barvu měli žlutozelenou). To hejno bylo kilometry veliké, prostě jsme jeli autobusem skrz něj. Několik minut existovala jen rovná silnice, na ní náš autobus a na všechny strany okolo jen motýli, motýli, motýli... Při následné zastávce u jednoho opuštěného "Občerstvení" nás čekalo milé setkání s polozdomácnělým tapírem, kterého jsme si mohli pohladit, vyfotit a současně si posbírat po zahradě popadaná zralá manga. Pokračovali jsme dále a dojeli do cíle, do malinké vesničky Meripa na břehu krásné řeky Caura, kde nás uvítali vynikajícím oběděm (ryba, vychlazená Coca cola a voda). Prohlídli jsme si zde také, jak z jednoho kusu kmene vydlabávají lodě. Právě na takové lodičky/kánoe, ovšem již opatřené naftovým Yamaha motorem a jedním indiánem na zádi a jedním indiánským lodivodem na přídi, jsme se po obědě nalodili, posadili na dřevěné lavičky a vyrazili vstříc několikadennímu dobrodružství do divoké přírody mimo civilizaci. První noc na řece jsme byli ubytování přímo u jejího břehu, na kraji pralesa, v hamakách s nutnými sítěmi (moskitiérami). Po předchozí noci v luxusním hotelu to byl trošku šok a pro většinu z nás boj s obyčejným lidským strachem ze zvuků nočního pralesa, z všudypřítomného hmyzu a jiných zajímavých zvířátek :-). Museli jsme se také rychle přizpůsobit naprosto jiným hygienickým podmínkám. Koupelna=řeka, záchod=buď díra v zemi nebo úkryt někde za křovím na kraji pralesa...

10. den po "indiánské snídani" jsme se opět nalodili a celý den putovali proti proudu řeky Caura, pozorovali motýly, ptáky, občas nějaké říční hady, kajmany na březích, pravěké rostliny a divoké pralesní porosty. Naši indiánští průvodci nám vždy zastavili tam, kde bylo bezpečné se koupat a zchladit tak naše rozpálená těla, po celé dny vystavená žhavému tropickému slunci. Ještě, že na nás i při jízdě na lodích voda z řeky pořád šplíchala... Vzhledem k tomu, že byl teprve duben a většina z nás - středoevropanů - byla po zimě na sluníčku poprvé, byla naše spotřeba opalovacích krémů, s faktorem alespoň 30, dosti vysoká. Tento den jsme měli veliké štěstí a díky úžasným průvodcům jsme byli vpuštěni i do jedné větší indiánské vesnice, ukryté v pralese v blízkosti řeky. Prohlídli jsme si jejich primitivní přírodní obydlí, podívali se poprvé i do jejich školy a dokonce nám po několikáté prosbě povolili i pořídit pár fotek. Indiáni samotní se moc fotit něchtěli - tedy většina z nich - protože to vnímají tak, že jim fotky kradou duši. Po této úžasné návštěvě vesničky jsme pluli dále, s obědem formou pikniku od indiánských kuchařek, které nás na další lodi se zásobami potravin, pitné vody a Pepsi coly celou dobu doprovázely. A vařily úžasně! Ovšem snížené hygienické podmínky (voda z řeky zde funguje ke koupelnovým i kuchyňským účelům...) zde nastartovaly u většiny z nás jisté střevní potíže, s kterými se v různých časech a intenzitách postupně potýkali téměř všichni z naší skupiny. Doplavili jsme se do zátoky k civilizovanější indiánské vesničce, v které byla i zavedena elektřina a kde jsme dva dny nocovali opět v jednoduchých chýších (čuruatách) v hamakách. První večer po západu slunce mohli zájemci a odvážlivci jít s průvodci a s čelovkami na hlavách na průzkum a seznámení se s nočním životem pralesa, včetně prohlídky skrytého obydlí tarantule. Já osobně jsem si o tom (s výmluvou "potřebuji si odpočinout" :-)...) nechala raději jen vyprávět druhý den při snídani. (Mé představy o tom, jak mi v husté tmě pralesa padají za krk různá zvířátka, byly příliš živé :-(...).

11. den jsme strávili na stejném místě. Začala zde série zažitků a kochání se nad krásnými vodopády. Ty první se jmenovaly Parrá Falls, k jejichž horní části jsme se ve dvou skupinkách vydali. Jedna trasa byla obtížnější a druhá o něco méně. Ta "o něco méně" byla v pralese vysekaná 0,5-2 metry široká cesta po kamenech a kořenech, stále nahoru a nahoru. Tentokrát jsme se jako blázni nepotili jenom my - Češi, ale i indiánští průvodci. Při výstupu došlo k několika situacím, při kterých jsme zůstávali nechápavě stát, doslova s ústy otevřenými údivem. Byly to okamžiky, kdy jsme cestou do kopce potkávali drobné indiány a indiánky, kteří v nůších na zádech nosili jeden až dva cca 50litrové kanystry, buď s vodou nebo naftou, případně místo kanystrů nesli na zádech Yamaha 90kilový motor. A když jsme pak potkali dva indiánské mladíky, z nichž jeden nesl na zádech ledničku, tak to už jsme měli pocit, že máme kolektivní halucinaci. A navíc všichni ti indiáni chodili naboso. Nicméně jsme se asi po 2,5 hodinách k vodopádům dostali a odměnou nám byl jednak krásný výhled a pak i koupání pod vodopády, kde nás laškovně „okusovala“ spousta různých rybiček :-). Oběd byl přímo pod vodopády opět formou pikniku, během kterého nás neustále obletovali nádherní žlutí a modří motýli. Zbytek dne jsme odpočívali, přičemž jsme se zde zkamarádili s opět polozdomácnělým zvířetem - tentokrát kapibarou.

12. den jsme se po snídani rozloučili s naší kamarádkou kapibarou a místními obyvateli, jež se o nás hezky postarali, a vydali se z tohoto téměř nedotčeného prostředí po proudu řeky zpět. Po cestě jsme měli možnost navštívit druhou indiánskou vesničku a také školu, v které nás dojali místní děti tím, že nám zazpívali. Pokračovali jsme na lodích dále a mířili k soutoku s řekou Orinoko. Zde nás provázeli roztomilí růžoví delfíni, v jejichž blízkosti jsme se koupali. Vrátili jsme se do města Ciudad Bolívar a přenocovali opět v hotelu Valentina.

13. den jsme si opět nechali část zavazadel v hotelu a s nejnutnějšími věcmi odletěli několika malými letadýlky do Národníhu parku Canaima. Na letišti jsme mohli nakoupit drobné suvenýry (korálky, přívěšky z jaspisů s mnoha motivy, pohlednice, mapy, trička, klobouky, ale i specielní omáčku s mravenci, plechovky s pitím či opalovací krémy). Na břehu nádherné a čisté sladkovodní laguny Canaima s mohutnými vodopády jsme se ubytovali na ostrově Isla Anatoli. Opět šlo o spaní v hamakách s moskitiérami, ale k dispozici byly pěkné sprchy a WC a všude bylo čisto. Zde nás čekal pěší výlet k vodopádům Salto Sapo a Sapito, pak odpočinek, koupání a příprava na další putování po řece směrem k nejvyššímu vodopádu na světě - Salto Angel (979 m).

14. den jsme se nalodili a proti proudu se vydali na dobrodružství k vodopádu Salto Angel. Po cestě koupání v kaskádách, pozorování porostu, zvířat a také našich lodivodů, kteří neuvěřitelně manévrovali s lodičkami proti proudu - místy dosti mělké - řeky a jejím divokým peřejím. Ubytovali jsme se na kraji pralesa přímo u břehu řeky s výhledem na vodopád Salto Angel, ke kterému jsme vystoupali pralesem během odpoledne. Moc hezký zažitek. I zde jsme spali přímo v přírodě v hamakách s moskitiérami. O jídlo a pití se nám postarali místní průvodci. (WC zde bylo sice zděné, ale splachování kbelíky s vodou z řeky + hygiena přímo v řece).

15. den po snídani jsme se po řekách Churun a Carrao přeplavili zpět do laguny Canaima, kde jsme přenocovali na stejném místě a dopřáli si odpočinku v tomto nádherném místě.

16. den jsme přelétli opět malými letadýlky do Národního parku Gran Sabana, do zlatokopeckého městečka Santa Elena De Uairén, na hranici s Brazílií. Ubytovali jsme se ve velmi pěkných zděných apartmánech v YaKoo Campamentu Ecologico na okraji města. Každý pokoj měl svou vlastní koupelnu a WC, klasické postele (konečně bez moskitiéry), jídlo i pití vynikající a majitelé velmi příjemní. Krásná zahrada s bazénem součástí Campamenta. Odpoledne nás naši průvodci vzali džípy na prohlídku města, kde má zlato - jako naturální směna - ještě velký význam.

17. den nás za trochu chladnějšího a zamračenějšího počasí čekal celodenní výlet džípy po rozlehlé travnaté Gran Sabaně, prohlídka jaspisového údolí a neuvěřitelně okouzlující jaspisové řeky a kochání se krásnou krajinou stolových hor (tepuís). Také osvěžující a zábavné koupání v přírodní bublinkaté lázni na řece Sorupao (Balneario Sorupao). Ubytovali jsme se v útulné zděné budově v campamentu u vodopádu Salto Kamá. Každý pokoj byl zařízen vlastním WC i sprchou, patrové postele. Byl tu i malý domek - obchůdek se suvenýry.

18. den, za krásného slunečného počasí, nás průvodci dovedli ke světoznámému vodopádu Chinak Merú/Salto Aponwao. Poté jsme se vrátili džípy do Santa Eleny a nočním autobusem se přemístili do města Ciudad Bolívar, opět do hotelu Valentina. Autobus byl extrémě klimatizovaný, na což byli místní obyvatelé již zvyklí a tudíž i připraveni a vybavili se do autobusu čepicemi, rukavicemi, šálami, spacáky a pod. :-)

19. den ráno po příjezdu do Ciudad Bolívaru jsme si po noci strávené v autobuse (alias chladničce) odpočinuli v oblíbeném hotelu a prohlídli si další část města.

20. den v brzkých ranních hodinách následoval přesun na letiště v Puerto Ordaz, pak odlet do Caracasu a z něj menším letadlem na korálové ostrovy Los Roques do karibské oblasti. Oběd formou pikniku přímo na pláži. Ubytováni jsme byli ve dvou příjemných zděných penzionech přímo ve městečku. Pokoje s klasickými postelemi, vlastní koupelnou a WC. Tlak vody zde byl velmi mizerný. Večeři nám pak v penzionu připravil vstřícný a pohostinný personál.

21. den pro nás průvodci připravili výlet po této oblasti v motorovém člunu, s možností potápění a šnorchlování. Oběd v restauraci na pláži. Tento den byl ve znamení závěrečného odpočinku, relaxace, koupání na opuštěných plážích s bílým pískem a mnoha mušlemi, v nádherně čistém tyrkysovém moři. V této oblasti fungoval i společenský noční život, kriminalita tam není asi tak velká, takže i mříží tu bylo minimálně. A tak jsme se odvážili i po menších skupinkách vydat na večerní romantické procházky po nábřeží a po městečku a strávili i nějakou hodinku v místním klubu/diskotéce.

22. den ráno jsme si užili poslední karibské koupání a po obědě přeletěli zpět do Caracasu. Přesunuli jsme se na mezinárodní letiště a odletěli do Paříže.

23. den přílet Paříž a odtud přelet a návrat kolem poledne do Prahy-Ruzyně.

Co dodat...?

Venezuela je lákavá exotická země, impozantních rozměrů. Nabízí bohaté zážitky milovníkům fauny i flóry, řek, vodopádů, stolových hor a rozlehlých savan. Než se do této země vydáte, raději si zjistěte její aktuální politickou sitauaci, která se poměrně rychle mění a mohla by ovlivnit vaši dovolenou. Každopádně po dobu mého pobytu jsem žádné problémy nepocítila (kromě stěžování si místních obyvatel na jejich životní situaci). Nejlépe se zde domluvíte španělsky, případně velmi jednoduchou angličtinou. Nikde nepijte vodu z kohoutku. Závěrem bych ráda touto cestou poděkovala našemu skvělému a odvážnému českému průvodci, panu Zdeňku Strnadovi, díky kterému jsme se dozvěděli spoustu zajímavostí nejen o zemi jako takové, ale i mnoho podrobností ze života venezuelské fauny a flóry.

Venezuela - turistické informace o zemi
Venezuela - dovolená, katalog zájezdů
Last Minute Venezuela - dovolená na poslední chvíli, katalog zájezdů Last Minute

Časový posun

Oproti našemu letnímu času -6 hodin a vůči zimnímu -5 hodin.

Měna

Venezuelskou měnou je Bolívar. V době mého pobytu byl pro výměnu nejvhodnější americký dolar USD. Na směnu si dejte vždy bedlivý pozor. Nevyužívejte raději "pouliční vexláky", nabízející rádoby lepší kurz, ale v balíku peněz jen těžko poznáte, zda je tam vše a zda jsou bankovky vůbec platné. Nespoléhejte se na platební karty či na šeky. V současné době je v podstatě nutné mít k dispozici hotovost.

Počasí

Ideální období pro návštěvu této země je od listopadu do dubna, kdy je ve Venezuele tzv. suché období, díky kterému se dají navštívit i oblasti stolových hor a And. Klima je tropické. Teploty v závislosti na nadmořské výšce a vzdálenosti od moře - přibližně od 18 do 35 °C. V oblastech, jako je např. Canaima, obvykle několikrát denně intenzivně, ale krátce zaprší. Vyhněte se raději období od května do října, kdy je zde období dešťů.

Internet

Internetové kavárny jsou dostupné jen ve městech.