Madagaskar – ostrov s přezdívkou „Laboratoř bohů“ – poznávací zájezd – recenze hotelů/cestopis

Madagaskar – několik informací úvodem

Tento velký ostrov vzniknul v dávných dobách (uvádí se před 156 miliony let) odtržením od Afriky a od té doby se na něm vyvíjela fauna i flóra zcela izolovaně, díky čemuž se na něm objevilo mnoho druhů rostlin i zvířat, s kterými se nesetkáte jinde na světě. V mnohých knihách či internetových stránkách se dočtete, že těch zvířat, která nejsou jinde na světě, najdete na Madagaskaru zhruba 80%. Žije tu velké množství lemurů, uvádí se asi 50 druhů, z nichž nejmenší je tzv. myší lemur (Microcebus myoxinus) a největší z žijících lemurů - bíločerný Indri (Indri indri) s krátkým zakrnělým ocáskem. Na Madagaskaru také roste více než polovina druhů baobabů celého světa a také přes tisíc druhů orchidejí. Jako se fauna a flóra vyvíjely odděleně, tak i lidé a kultura jsou velmi odlišné od Afriky. Nyní je Madagaskar osídlen přibližně 18 samostatnými etnickými skupinami. Povrch ostrova je tvořen centrální náhorní plošinou a nížinami na pobřeží a dost často bývá vystaven tropickým cyklonům. Nevyhovující zemědělské postupy, vedoucí k odlesňování, půdní erozi a desertifikaci jsou příčinou vzrůstajících obav o životní prostředí na ostrově.

Madagaskar patří k zemím, ve kterých se turistický ruch začal rozvíjet poměrně nedávno. A tak i existující infrastruktura ještě nedosahuje tzv. mezinárodního standardu, což je patrné například i na stavu silnic. O to zajímavější a nevšední zážitky vás tu mohou čekat. Na ostrov jsme se vydali na necelé 3 týdny ve skupině 17 lidí s tím, že se pokusíme v maximální míře, přesto však v klidu, seznámit se životem obyvatel/Malgašů, zvířat a rostlinstva.

Madagaskar - dovolená, katalog zájezdů

Madagaskar - cestopis:

1. den, 4. 5. 2008

Odletěli jsme se společností Air France v 7.15 z Prahy-Ruzyně do Paříže (přistání v 9.05), kde jsme přestoupili na další letadlo, opět společnosti Air France. V 11 hodin (asi se 3/4hodinovým zpožděním) jsme vzlétli a ve 20.50 našeho času (tzn. 21.50 místního) jsme přistáli na ostrově Madagaskar, v hlavním městě Antananarivo (zkráceně Tana). Celkově tedy trvala cesta přibližně 13,5 hodin. Při letu z Paříže do Tany jsme dostali malou 50stránkovou turistickou brožurku v anglickém a francouzském jazyce, jejíž součástí byl také formulář „Disembarkation and embarkation card“. Po jeho vyplnění, odevzdání a zaplacení 57 EUR jsme v Taně v příletové hale v „Air and Border Police Department“ dostali vízum (razítko do pasu). Toto včetně pasové kontroly a vyzvednutí zavazadel trvalo 1 hodinu a 40 minut. Letiště bylo plné Malgašů nabízejících pomoc se zavazadly a taxi do hotelu. Bylo třeba si dávat pozor na zavazadla, protože Malgašů bylo opravdu hodně, byli velmi aktivní a chápali se zavazadel ve snaze si přivydělat za každou cenu. Před letištěm již čekal objednaný mikrobus, který nás během 10 minut převezl i se zavazadly do našeho prvního hotelu - IC Hotel.

IC Hotel, Antananarivo-Ivato

Leží na okraji hlavního města. Pěkný hotýlek s venkovním bazénem, 10x 2lůžkový pokoj s balkónem, 1x větší 4lůžkové apartmá s dvěma balkóny a minibarem. Hotel se chlubí svým typicky malgašským interiérem - dřevěné podlahy a nábytek z palissandru, doplňky a obrazy místní výroby. Pokoje bez klimatizace, ale čisté a pěkné, s TV a vlastním sociálním zařízením (vana nebo sprcha, umyvadlo, WC, fén, ručník a osuška, plátěné povlečení). Recepce, internet za poplatek, telefon, fax, prádelna, jídelna s barem. Jídlo evropské nebo typicky malgašské. Na recepci jsme měli možnost si vyměnit EURa za Ariary. Většina z nás měnila 250-300 EUR. Mě osobně vystačilo 250 EUR (750 000 Ariary) na celý pobyt.

2. den, 5. 5. 2008

Po servírované snídani (káva, čaj, jogurt, máslo, pečivo, banán) jsme v 6 hodin vyjeli se všemi zavazadly mikrobusem na letiště a přeletěli s místní leteckou společností Air Madagascar z Tany (Antananariva) do města Morondava (1 hodina letu) na středozápadním pobřeží ostrova, oblasti pěstování rýže a centra kmene Sakalava. Z letiště jsme se přesunuli asi 4 km pronajatým mikrobusem do místa ubytování - Renala.

Hotel Renala, Nosy-Kely Morondava

Ubytováni jsme byli v prostorných a útulných dřevěných 2-3lůžkových chatičkách/bungalovech s jednoduchou individuální klimatizací (občas fungující „na heslo“), vlastním WC, sprchou a umyvadlem. K dispozici TV, ručník a osuška, povlečení, moskytiéry u každé postele. Zadní vchod chatek s posezením (2 sklopná plátěná lehátka) směrem na rozlehlou pláž s bílým pískem. Celkem mají 13 bungalovů, dále ještě 2 studia, což jsou už poschoďové budovy se 4 klimatizovanými pokoji. Součástí je pěkná poschoďová restaurace s barem, kde vaří místní speciality. Areál s udržovanou rozkvetlou zahradou – kokosové palmy, keře, všudepobíhající ještěrky a gekonci. Moře čisté, ale vzhledem k výraznému odlivu dosti mělké. Pláže prostorné, bez turistů, ale plné malých a občas i větších krabů. Na snídani podávali kávu, čaj, světlé pečivo-bagety, máslo, sýr nebo džem nebo omeletu se sýrem. K obědu a večeři si bylo možné z jídelního lístku objednat cokoli – většinou mořské speciality nebo zebu steak (v podstatě hovězí, maso ze zebu, což jsou takové krávy s hrbem), kuřecí maso či špagety. Hlavní chody se cenově pohybovaly v přepočtu na naše v rozmezí od 50 do 140 Kč.

3. den, 6. 5. 2008

Po snídani jsme se vydali do rybářské vesničky Betania, oddělené od té, v které jsme byli ubytováni, jakýmsi mořským příkopem, který při odlivu bylo možné přejít pěšky. My jsme šli do vesničky v době přílivu, takže nás museli místní „převozníci“ převézt dřevěnou lodičkou/jednoduchou kánoí. Bylo to pro nás v podstatě první větší setkání s chudobou Malgašů a s jednoduchostí života rybářů, jejichž děti nás celou dobu provázely, natahovaly ruce a chtěly nějaký „gato/kado“ (dárek). Zde jsme se poprvé „učili“, jak k těmto dětem přistupovat, jak jim udělat radost a nezpůsobit mezi nimi roztržky tím, že dárek dáme jen těm, na které se dostalo nebo těm průbojnějším, které se na nás více „vrhaly“. Nakonec bylo nejlepší, a dělo se to v podstatě při každém našem dalším kontaktu s malgašskými dětmi, když jsme je vzali za ruku nebo do náručí (což mnohdy vyžadovaly samy), pohladili je nebo si s nimi zazpívali, zahráli nějakou časově nenáročnou jednoduchou hru – jako třeba plácanou, sprint na 50 m po pláži a podobně. Děti byly viditelně pobavené, oči jim zářily a byly vděčné za každou minutu, kdy jsme jim věnovali pozornost. Co je také na všech místech rozveselovalo bylo to, že se chtěly fotit a pak se na sebe dívat na displeji našich fotoaparátů. Někdy bylo náročné ubránit foťák před desítkami špinavých ručiček, obalených pískem, které se chtěly fotoaparátu dotknout. Ale všude jsme to zvládli, fotoaparáty uchránili před zničením a odjížděli z vesniček jaksi dojati tím, co jsme zde s dětmi, ale i usměvavými dospělými Malgaši prožili.

Odpoledne jsme navštívili světoznámou alej baobabů a místo, kde roste tzv. zamilovaný baobab. Vyjeli jsme odpoledne a západ slunce jsme tak strávili přímo v aleji baobabů, což byl opravdu nádherný zážitek. Nocovali jsme stále v hotelu Renala.

4. den, 7. 5. 2008

Po snídani v Renale jsme měli půl dne volna na koupání v moři směrem k africkému Mozambiku nebo na vlastní prohlídku městečka, focení a nebo nákupy. Odpoledne jsme si fakultativně objednali vyjížďku na osamocenou pláž, kde nám slibovali naprostý klid a bezproblémovou možnost koupání a plavání. Na 20 km vzdálenou pláž jsme jeli objednaným místním žlutým mikrobusem. Pláž byla opravdu krásná, rozlehlá a čistá, moře s příjemnými vlnami, písečný vstup – ideální na koupání a plavání. Široko daleko žádný turista, jen asi tři zvědaví místní chlapci z 500 m vzdálené vesničky. Se západem slunce jsme se vrátili do místa ubytování, kde jsme strávili poslední noc.

5. den, 8. 5. 2008

Po snídani v hotelu Renala jsme brzy ráno - kolem 6.30 hodin - odjeli na letiště a v 8.30 jsme odletěli s Air Madagascar z Morondavy do města Tulear (let trval 1 hodinu). Tulear (Toliary) je hlavní město největší provincie a 3. největší přístav na Madagaskaru. Je to pěkné živé město, s trhem přeplněným mušlemi, polodrahokamy a suvenýry. Následoval přesun dvěma pronajatými mikrobusy do místa našeho dalšího ubytování - hotelu De La Plage, vzdáleného sice jen 40 km severně od Tuleáru, avšak cesta trvala přibližně 3 hodiny kvůli špatnému stavu silnice - respektive prašné a místy blátivé cesty (tzn. žádný asfalt). Je to jedna z nejsušších oblastí země, ležící na jihu a plná různých akácií. Pokud se zde někdy budete vydávat na procházku, tak pozor na vhodnou obuv - lépe zavřené boty, než třeba sandály. Země je celkem hustě porostlá akáciemi a jinými rostlinami s trny. Jeden takový jsem si při focení zapíchla do prstu na noze a operace v polopoušti mohla začít. Pohotový průvodce, nemajíc nic lepšího po ruce, ulomil větší trn a „vyoperoval" mi jím nekompromisně menší trn z prstu :-). Přežila jsem to bez následků, nicméně bych to nikomu nepřála. Podél pobřeží je také spousta mangrových porostů.

Hotel De La Plage, Ambolimailaka Ifaty

Toto turistické zařízení je umístěné přímo u moře, samostatně mezi dvěma vesničkami a je vzdálené asi 40 km od města Tulear. Hlavní budova stojí na vrcholu pobřežního svahu. Je zde recepce, bar, restaurace vnitřní i s posezením na terase a s výhledem na moře, směrem k africkému pobřeží. Hotel nabízí ubytování formou bungalovů/chatiček (zděné + dřevěno-rákosové střechy plné švábů), které jsou rozmístěny na svahu pod hlavní budovou až na pláž, těsně k moři. Pláž je zde rozlehlá a dlouhá, s bílým pískem a opět se stovkami malých světlých krabů. Odliv je i tady velmi patrný, nelze se při něm v podstatě vůbec koupat – respektive plavat. Vstup do moře je mírný, místy písečný a jinde kamenitý. Bungalovy s kruhovým půdorysem jsou vybaveny stolkem se dvěma židlemi, dvoulůžkem a jednou samostatnou postelí (vše s moskytiérami), šatní skříní, dále jednoduše oddělenou koupelnou s umyvadlem, zrcadlem, sprchou, WC a ručníky. Stravování bylo formou snídaně skládající se z kávy, čaje nebo horké čokolády/kakaa, opečené světlé bagety, plátku sladké bábovky, másla, medu a džemu. Oběd a večeře na objednávku z jídelního lístku.

V restauraci je TV a billiárd. Lze si zde sjednat různé fakultativní aktivity – jako jízdu na koni, rybaření, potápění, výlety do okolí nebo také nabízí možnost si zahrát třeba stolní tenis, badminton, petanque či volejbal.

6. den, 9. 5. 2008

Po snídani jsme se v menší skupince vydali na pěší (cca 4hodinový) výlet do blízké pobřežní rybářské vesničky Andrevo. Tento výlet byl pro mě jedním z nejsilnějších zážitků z této dovolené. Nelze ho dostatečně popsat slovy. Těžko vyjádřit silné emoce - smíšené pocity smutku i radosti. Tato výprava do jedné z nejchudších rybářských vesniček se odehrála za cca 3hodinového doprovodu přibližně 50 místních dětí. A o nich tento výlet byl - v podstatě jen o nich, o věnování pár hodin pozornosti těmto dětem, které nemají téměř nic, někteří ani co na sebe.

7. den, 10. 5. 2008

Po snídani jsme vyrazili mikrobusem Nissan směrem do Tulearu. Po cestě jsme navštivili park Reniala (jakousi botanickou zahradu) s naprosto unikátní flórou a faunou suchého Madagaskaru. Viděli jsme několik druhů baobabů, které rostou pouze na ostrově, a mnoho dalších keřů, kaktusů, sukulentů a rostlin trnité buše. Obdivovali jsme mohutný, velmi široký a přes 1 000 let starý baobab, prý nejtajemnější v této oblasti.

Pokračovali jsme do Tulearu, kde jsme se naobědvali v jedné restauraci na náměstíčku a pak se přesunuli na tržiště, kde jsme poprvé měli možnost nakoupit nějaké suvenýry. Okamžitě nás obklopily desítky obchodníků a obchodnic, u každého z nás jich bylo 3 až 5. Začali nám nabízet své zboží a vzájemně se předbíhali a převyšovali s nabídkami. Brzy jsme pochopili, že smlouvat je nutné, protože ceny byly někdy až 4x navýšené, každopádně vždy minimálně o 50%. Když byl někdo obzvláště trpělivý, dostal se na opravdu nízkou cenu za výrobek nebo získal k výrobku za stejnou cenu ještě dalších 5 i více suvenýrů. Většina z nás tak odcházela z tržiště zavalena šátky, polodrahokamy, různými dřevěnými soškami želviček, lemurů, delfínů či zebu, všemožnými přívěsky, tácky, noži, vanilkou, slaměnými kabelkami, ozdobami a kuchyňskými doplňky ze zebu rohů... Na výběr toho bylo opravdu mnoho. Upozornit je však třeba na to, že houfně nabízeli i krásné mušle a korály, které je zakázáno ze země vyvážet. Přestože vám obchodníci budou tvrdit, že to zakázané není a budou vám nabízet nějaký "podivný" doklad, doporučuji, abyste se mušlím a korálům vyhýbali. Mohli byste mít zbytečně na letišti nemalé potíže.

Cestou do Tulearu

Tulear, tržiště

Následoval přejezd do „africké části Madagaskaru", do oblasti Isalo, národního parku pod ochranou Unesco. Přírodní scenérie se zde mění od trnité buše po stolové hory. Projeli jsme hornickým městem Ilakaka, tzv. městem safírů - s poměrně divočejší atmosférou. Byla jsem celkem ráda, že jsme se v něm nezastavovali a až v kopci nad městem jsme krátce opustili náš autobus, abychom si alespoň město vyfotili.

Motel de Isalo, Ranohira (Motel de L´Isalo Ranohira)

Za necelou hodinu od focení Ilakaky jsme dorazili do místa našeho dalšího ubytování, do Motelu de Isalo. Ubytování bylo ve spojených bungalovech - celkem jich je zde 65. Příjemně chladivých - postavených z kamene a místních přírodních materiálů, čistých, s dvoulůžkem a jednou samostatnou postelí (všechny s moskytiérou), stolem, dvěma židlemi, policovou skříní a vlastní koupelnou se sprchou, umyvadlem, zrcadlem, WC a osuškou. Je zde větší restaurace, recepce a obchůdek se suvenýry a mapami. Uvnitř areálu, mezi bungalovy a restaurací, je bazén. Motel stojí v neobydlené oblasti na dohled národnímu parku a skalám, tedy nejsou zde žádné možnosti nákupů. Ke službám hotelu patří kromě bazénu, restaurace, recepce a TV lounge (odpočinkové místnosti se SAT-TV a DVD přehrávačem) také možnost objednat si masáž, loundry service (vyprání a vyžehlení prádla), výlet rikšou „pousse pousse" do nejbližší vesnice. Můžete si také pronajmout džíp (měli džíp 4x4, pro 8 osob), kolo nebo vybavení pro kempování v průběhu exkurzí po okolních národních parcích (stany atd.). Fakultativně si lze objednat i večerní program - vystoupení místních folklorních skupin. Restauraci jsou schopni pronajmout pro různé recepce, semináře i svatby.

8. den, 11. 5. 2008

Po snídani (v podstatě stejné jako na předchozích místech) jsme odjeli do národního parku Isalo o ploše cca 81 500 ha, s krásnými barevnými erodovanými vápencovými horami a skálami, které připomínaly svými tvary různá zvířata - jako třeba želvy, masky, podivné obličeje či tlamy krokodýlů. Cesta skalami připomínala chvílemi Český ráj a jeho pískovcová skalní města. Uprostřed výletu nás čekala krásná laguna se studenou, ale zato osvěžující a průzračně smaragdovou vodou. Vegetace je zastoupena různými endemickými druhy rostlin. Žijí zde různé druhy lemurů, ptáků, ještěrek a hadů. Ve skalách jsou otvory, které používá kmen Bara pro uložení zesnulých až do té doby, než mají dostatek peněz, aby koupili stříbrnou rakev a převezli je do opravdových hrobů. V souvislosti s hroby nám průvodce vysvětlil jedno místní tabu, které spočívá v tom, že se zde nemá ukazovat na hroby nataženým prstem, a to proto, aby se tímto prstem nenasála do člověka negativní energie z těchto hrobů. Proto zde ukazuji třeba pěstí. Výprava byla zakončena v údolí u řeky, kde byl hustší porost a ve stromech jsme poprvé pozorovali černobílé lemury. V tomto místě je jednoduché dřevěné posezení, kde Malgaši připravují pro turisty občerstvení. Grilované kousky zebu masa, rizoto, čaj nebo kafe, banán, pomeranč a mango. Lemuři jsou v tomto místě na turisty zvyklí a tak občas některý odvážnější jedinec přiskákal až k nám. Jeden z nich si vlezl na stůl, vzal si banán a na metr vzdáleném stromečku jej jedl a tak nám i hezky zapózoval pro focení. Celý výlet trval asi 4,5 hodiny. Cestou zpět do motelu jsme se zastavili asi na hodinu u skalního útvaru tzv. „okna", kterým při západu slunce prochází paprsky, což je opravdu úchvatná podívaná, lákající sem většinu turistů. Nocovali jsme ve stejném motelu.

Národní park Isalo

Oblast Isalo – přírodní skalní útvar „okno“

9. den, 12. 5. 2008

Tento den jsem vstávali brzy, v 6 hodin jsme naložili všechna zavazadla do našeho mikrobusu, nasnídali se a v 7 hodin se vydali směrem na východ do národního parku Ranomafana, a to po asfaltové silnici N7 přes velkou planinu Horombe, která se vyznačuje červenou půdou a vypadá jako taková „země nikoho". Na tomto území žije velmi málo lidí a sami Malgaši neví, odkud přesně tito lidé pocházejí. Kdysi a částečně i nyní tam žil kmen Bara, chovající stáda zebu (krav). Tento kmen se liší od ostatních hlavně proto, že pochází z Afriky a jejich zvyky jsou pro ostatní obyvatele ostrova nepřijatelné. Údajně lidé kmenu Bara obchodují se ženami a dívkami. Čím více má muž zebu, tím více může mít žen. A tak si zebu prý mezi sebou kradou a vyměňují je za ženy. Mimo to je pro ně prý typické, že prodávají mladé dívky. Když se rodině narodí dívka, tak to pro rodiče znamená vyhlídku na budoucí dobrý obchod, který probíhá formou jakési „aukce dívek", v jejich cca 10 letech. Prodávají je či vyměňují za zlato, zebu či technické vymoženosti. Když o dívku není zájem, rodina se jí zříká a tzv. „ji vyhodí z domu". Z nepohledných - respektive nechtěných - dívek se tak rázem stávají sirotci, snažící se pak přežít, jak se dá. Vydělávají si na jídlo a základní potřeby prostitucí. Adopce tu prý v podstatě neexistuje a porodnost je vysoká. Průvodce říkal, že si myslí, že u lidí v této oblasti neexistuje ani žádná rodičovská láska a děti, zejména tedy dívky, jsou tu vnímány jako majetek. A to vše se asi děje ze zoufalství z chudoby. Průvodce nám prozradil ještě více podrobností o přípravách dívek před „osudnou aukcí", ale to už zde raději uvádět nebudu. I tak tyto informace nejsou vůbec příjemné. Toto bylo asi nejsmutnější dopoledne naší dovolené na Madagaskaru.

Krátce jsme se zastavili ve městě Ihosy – hlavním městě kmene Bara. Zde jsme pouze načerpali pohonné hmoty a pokračovali dále přes pohoří Andringitra, které je přechodem mezi suchou jižní částí a zelenou vrchovinou. Jedním z nejhezčích vrcholků je zde velká žulová skála nazývaná bránou k jihu. Andringitra je zároveň název národního parku, který je v provincii Fianarantsoa. Další krásná skalní formace je tzv. „papežský klobouk" - posvátné místo, ke kterému se pojí jedna místní legenda z počátku 19. století, a která zní asi takto: Král kmene Merina dobýval místní území a došel až sem, na hranice kmenů Merina a Peceleum (nejsem si jistá přesností druhého názvu). Místní král se pod horou schoval před králem dobyvatelem. Král kmene Merina zde nechával tyto lidi vyhladovět v domnění, že oni se pak vzdají. Místní král se svými lidmi se ovšem zachovali jinak a rozhodli se raději spáchat hromadnou sebevraždu, než aby padli do rukou cizího krále. A tak prý asi 1 500 lidí skočilo z této skály. Od té doby mají Malgaši tuto horu za „posvátnou", avšak jako takové další „tabu". Vnímají ji jako místo negativních energií a vyhýbají se mu.

Dalším bodem tohoto dne byla krátká, asi 1,5hodinová prohlídka části eko-rezervace Anjá (The Village Reserve of Anja/Eco cultural Site), což je dobrovolníky chráněná oblast spravovaná asociací AMI (Anja Miray Association). Šli jsme částí savany do zalesněného skalního terénu, prošli několik jeskyní, viděli jsme opět lemury, chameleóny a různé ještěrky a ptáky. Okolní krajina je opravdu krásná.

Pokračovali jsme naším autobusem, dojeli do města Ambalavao a navštívili místní manufakturu na tradiční výrobu papíru „M. C. Danielle - Fabrique artisanale du Papier Antaimoro", kterou sem zavedli Arabové v 15. století. Obědvali jsme v hezké přilehlé restauraci. Pokračujeme a projíždíme krajinou charakterizovanou rýžovými políčky, lesy a skálami, územím kmene Betsileo. Do NP Ranomafana jsme dojeli pozdě odpoledne a ubytovali se v bungalovech Ihary hotelu, přímo v centru lázeňského městečka Ranomafana.

Ambalavao – manufaktura na výrobu papíru

Cestou z města Ambalavao do Ranomafany

Ihary Hotel, Ranomafana

Hotel se skládá z hlavní budovy, kde je restaurace s barem a malá recepce. Ubytování je formou zděných bungalovů s dřevěno-rákosovou střechou, s dvoulůžkem a dvěma samostatnými postelemi (opět s moskytiérami), stolkem, dvěma židlemi, skříní a jednoduchou koupelnou se sprchou, WC, umyvadlem, zrcadlem a s osuškami v ceně. Bungalovy jsou umístěné v řadách u řeky, zde se tedy na večerní procházky hodily repelenty. Areál byl upravený, čistý, s různými keři a květinami a s výhledem na úpatí pralesa/národního parku.

10. den, 13. 5. 2008

Po snídani jsme vyrazili s místními průvodci na několikahodinový pěší výlet do národního parku Ranomafana s rozlohou okolo 40 000 ha, s posledními zachráněnými zbytky východního deštného pralesa v této oblasti. Jméno parku pochází od názvu městečka, oblíbeného díky svým termálním lázním. Park byl vyhlášen místem ochrany lemura Golden Bamboo (Hapalemur aureus). Oblasti dominuje řeka Namorona, která je napájena spoustou malých pramenů a potůčků z kopců, které vytvářejí menší vodopády a peřeje. Prudké svahy jsou porostlé lesy, žije zde asi 12 druhů lemurů, kolem stovky druhů ptáků, mnoho hadů, ještěrek, motýlů a další fauny. Někteří odvážlivci ze skupiny se zúčastnili i nočního safari v tomto parku a viděli tak některé další druhy zvířat, které lze vidět pouze v noci.

Odpoledne jsme si prohlídli městečko Ranomafana. Plánované koupání v místních termálních lázních se ovšem nekonalo, protože lázně byly ještě mimo provoz. Začátkem roku 2008 byly výrazně poničeny cyklonem, který byl tak ohromný, že zničil i železobetonový most přes řeku a poškodil přilehlé lázně. Nyní most nahrazovala dřevěná lávka.

11. den, 14. 5. 2008

Po snídani jsme opět nastoupili do našeho mikrobusu a vyjeli na 250 km trasu do města Antsirabe. První zastávka byla na vyhlídce kousek za městečkem Ranomafana, kde jsme si vyfotili vodopády a okolní krajinu.

Pokračovali jsme dále a asi na 30 minut se zastavili v malé a chudé kovářské vesničce, kterou jsme projížděli, a jejíž obyvatele sužovala malárie. Lidé se tam proti ní a přenašečům-komárům brání například tím, že v domech nemají komíny. Uvnitř vaří na otevřeném ohni a vykuřují tak zároveň celé obydlí. Kouř vychází ven okny, které nemají žádné sklo – prostě jen nekryté otvory ve tvaru oken. S tímto jsme se setkali na mnoha místech ostrova, hlavně v chudších oblastech.

Kovářská vesnice

Cestou do města Ambositra

Další zastavení nás čekalo ve městě Ambositra, středisku řezbářské výroby na Madagaskaru. Je tu krásná architektura, budovy jsou zdobeny vyřezávanými balkony a barevnými okenicemi. Zde jsme měli možnost navštívit malou řezbářskou dílničku, kde zpracovávali palisandrové, růžové a ebenové dřevo. Následovaly nákupy suvenýrů, zejména těch řezbářských, pak oběd na kraji města ve velmi pěkné restauraci s vyřezávanými židlemi, krásně zdobenými motivy baobabů, lemurů a rybářů.

Ambositra

Ambositra – řezbářská dílna

Projeli jsme krajinou s rýžovými poli, lesy, eukalypty, malebnými kopci a horami a také s hroby kmene Merina, stavby z kamene a cihel, obvykle nabílené a pomalované barevnými malbami. Do města Antsirabe, 2. největšího střediska na Madagaskaru, jsme dojeli večer a ubytovali se v Residenci Sociale uprostřed města.

La Résidence Sociale d´Antsirabe, Antsirabe

Ubytování v historické budově/rezidenci, která částečně slouží jako hotel a částečně k dalším účelům, pravděpodobně jako domov sociální péče pro důchodce a pod. Dříve to asi bývala nemocnice. My jsme byli ubytováni v jednom křídle budovy, v prostorných dvoupokojových apartmánech, s dvoulůžkem a dvěma samostatnými postelemi (tentokrát bez moskytiér, zde nebyly ani potřebné), skříněmi, 2 stolky a posezením, koupelnou s WC, sprchou, umyvadlem, zrcadlem a osuškami v ceně. Každý pokoj vypadal jinak - jiné barevné sladění a dekorace. Některé pokoje byly na stěnách zdobeny místo obrazy například historickými hudebními nástroji. Pokoje čisté, prostorné, stejně jako celá budova, ovšem s větráním to zde bylo horší. Ve všech městech na Madagaskaru je hodně smogu a k tomu i prachu, takže nedoporučuji v nich trávit víc času, než je nutno. Zde jsme byli asi i v blízkosti nějaké dílny na opracování zebu rohů, což znamenalo, že vzduch byl „obohacen" kromě výfukových plynů a prachu ještě o nepříjemný zápach, který bych přirovnala k tomu, čemu se říká „spálená kopyta" :-) Stravování zde nabízeli jen formou snídaně. Na oběd a večeři se muselo jít do nějaké restaurace ve městě, což nebyl celkem problém. Buď se mohlo popojet rikšou nebo dojít pěšky. Večer lze zajít do některých sousedních hotelů na diskotéku.

12. den, 15. 5. 2008

Tento den po snídani (káva, čaj, džus, marmeláda, máslo, bageta, croisant) jsme se naším mikrobusem přesunuli do centra Antsirabe. Město je to upravené, působí téměř evropsky a je známé svou výrobou piva. Stojí zde pivovar Star Brewery, který byl založen Nory v roce 1856. Navštívili jsme dílnu na opracování zebu/kravských rohů, v které nám ukázali celý „voňavý" proces zpracování. Výsledkem jsou ovšem opravdu moc hezké předměty - jako sošky, misky, lžičky, lžíce a jiné kuchyňské náčiní, náramky, spony do vlasů, přívěsky, náušnice a další šperky a ozdoby. Přirozeně barevné, ale i dobarvované.

Svou řemeslnou zručnost nám ukázali také v další dílně, kterou byla profesionální brusírna polodrahokamů. Zde mě nejvíce fascinovalo obrovské množství a hromady „odpadních polodrahokamů". Madagaskar je ráj těchto polodrahokamů – křišťál a růženín je pro Malgaše něco jako u nás křemen. Svědčí o tom třeba fakt, že Malgaši v turistických areálech ohraničují záhonky velkými křišťály a růženíny. A nikdo jim je tam asi nebere. U nás se jeden takový kamen pohybuje okolo 1 000 Kč. Mimo záhonků kameny vysypávají květináče. Tak, jako u nás ve městech jsou kmeny stromů obsypané štěrkem, tak na Madagaskaru v mnoha turistických areálech nebo obchodech menšími křišťály a růženíny :-) Stejně tomu bylo i v areálu této brusičské dílny, kde jsme si mohli koupit opracované polodrahokamy - zasazené ve zlatě či stříbře nebo kameny ve tvaru valounků, koulí, vajíček, sošek nebo přírodní kusy kamenů. Na výběr byly desítky druhů kamenů - ametyst, celestýn, labradorit, růženín, karneol, jaspis, turmalín, beryl, křišťál, modrý kalcit, amazonit a mnoho dalších. Také zde prodávali jednu z oblíbených her a zároveň suvenýrů. Je to dřevěné hrací pole, většinou ve tvaru kruhu, s různými kuličkami polodrahokamů. Je to hra pro jednu osobu a hraje se trochu podobně, jako naše dáma - kuličky z polodrahokamů se přeskakují do kříže a postupně se po jedné sbírají, až se na hracím poli všechny vysbírají. Vypadá to poměrně jednoduše, ale po mnoha pokusech se nikomu z naší skupiny nepodařilo hru úspěšně dohrát do konce.

Následoval „rikša vláček", což byl dosti zábavný výlet, kdy jsme si všichni (17 lidí) najali rikšu a v řadě za sebou absolvovali prohlídku části města. Ani při této jízdě jsme neměli klid od pouličních prodavačů, kteří vedle rikši běželi i 20 minut, dokud neprodali něco z nabízeného zboží. Asi to již měli vyzkoušené, že ta námaha za to stojí, protože asi žádný turista neodolá snaživci, běžícímu bosky po silnici vedle rikši, udýchaně a stále naléhavěji vyvolávajícího název zboží a jeho cenu, postupně snižujícího cenu nebo přidávajícího další a další suvenýry. I já jsem si koupila pár „cetek", protože jsem už neměla to srdce nechat drobnou Malgašku běžet dále. I takové zážitky Vás tam mohou čekat.

Součástí „rikša vláčku" byla i zastávka na oběd a potom návštěva další dílny. Tentokrát jsme obdivovali zručnost žen, ručně vyšívajících ubrusy, povlečení a šátky. Stejně tak jsme žasli nad miniaturní prací muže, který z odpadních materiálů vyráběl drobné makety cyklistických kol, taxi, místních autobusů a rikš. Po prohlídce města jsme se vrátili naším autobusem zpět do stejného hotelu.

Madagaskar - dovolená, katalog zájezdů

13. den, 16. 5. 2008

I tento den jsme vyjeli hned po snídani, a to na výlet k vulkanickým jezerům. Nejdříve jsme prozkoumali okolí jezera Tritriva (Lac Tritriva), kde jsme potkali i místního šamana.

Potom jsme se autobusem přesunuli k druhému, většímu a hojněji navštěvovanému jezeru Andraikiba (Lac Andraikiba), které prý často bývá i cílem školních výletů. Na jednom břehu jezera je i tržnice (řada několika stánků) s množstvím suvenýrů a zejména polodrahokamů. Zde jsme nakoupili cenově i kvalitativně nejvýhodněji kameny a prodavači nám napsali i doklady/faktury, které občas na letišti vyžadují - asi jako důkaz toho, že jste nikde v přírodě „sami nedolovali". Kontrolují většinou turisty převážející větší kusy polodrahokamů. My jsme měli štěstí, protože jsme odbavením prošli bez výraznějších kontrol a bez předkládání dokladů o koupi kamenů. Po nákupech jsme se naobědvali v blízké restauraci s krásným výhledem na jezero. Po obědě jsme se vydali zpět a ještě se krátce zastavili v centru Antsirabe na nákup CD s místní hudbou, bavlněných triček s potisky lemurů, baobabů či ještěrek a pak se vrátili do Residence Sociale, kde jsme naposledy přenocovali.

14. den, 17. 5. 2008

Ráno po snídani jsme se všemi zavazadly opustili město Antsirabe a vyjeli na dlouhou cestu (čekalo nás přes 300 km) směrem na hlavní město Tana a dále na východ do Andasibe, vlhké a úrodnější části země, se zelenou krajinou a bujnou vegetací. Okolní scenérie se dle toho postupně měnila a stejně tak počasí, které zde bylo výrazněji chladnější. Okolo silnic jsme viděli prodávat zeleninu - například nádherné svazky velkých mrkví. Pěstují zde také hojně rýži, po jejíž sklizni na konci sezóny využívají půdu pro pálení cihel. Cestou jsme zastavili u hrobek kmene Merina, ke kterým nám průvodce pověděl více informací - například to, že tyto hrobky staví ze stejného materiálu, jako své domy a zdobí je možná více, než svá obydlí.

Další zastavení bylo u tržnice podél hlavní silnice mezi pohořími. Zde se daly nakoupit zejména výrobky ze slámy/palmového listí - jako klobouky, tašky, kabelky, prostírání, figurky zvířátek a podobně - a vše za velmi příznivé ceny.

Následoval oběd v restauraci a pak opět jízda autobusem, která byla tento den opravdu dlouhá a unavující. Náš místní průvodce, který s námi byl po dobu cca 12 dní, nám zpestřoval jízdu vyprávěním o životě a zvyklostech Malgašů. Dozvěděli jsme se tak, že prý nejčastější příčinou úmrtí na Madagaskaru je malárie, proti které se snaží stát bojovat alespoň tím, že nejchudším rodinám v postižených oblastech kupuje (nebo poskytuje peněžní prostředky na nákup) moskytiéry a léky proti malárii. V podvečer jsme dojeli do cíle - do Andasibe, rezervace uprostřed národního parku - Grace lodge.

Grace lodge, Andasibe

Areál je obklopen národním parkem. Ubytováni jsme byli v čistých a útulných bungalovech a já společně s dvěma lidmi v hlavní budově s bazénem, v podkrovním apartmá. Bungalovy byly vybavené dvěma lůžky s moskytiérou, stolkem a křesly, skříní a koupelnou s WC, umyvadlem a zrcadlem. Apartmá v budově mělo 2 dvoulůžka a jednu samostatnou postel (bez moskytiér), jídelní stůl se 4 židlemi, 3 křesla s konferenčním stolkem a prostornou koupelnu s WC, sprchou, umyvadlem, zrcadlem a osuškami v ceně. V budově i chatkách byl trochu problém s teplou vodou, byly tam poměrně malé bojlery a navíc dost nešikovně regulovatelné. Celkem bylo v areálu 9 bungalovů - 2 luxusnější s dvoulůžkem (pro 2 osoby), 6 s dvěma lůžky (pro 2 osoby) a jeden rodinný 4lůžkový bungalov. V přízemí hlavní budovy je menší, ale útulná restaurace s barem/zároveň recepcí. Stravování nabízejí formou snídaně a oběd či večeře na objednání z jejich jednoduchého jídelního lístku. Ke službám hotelu patří možnost půjčení vybavení na petanque, badminton nebo půjčení kol.

15. den, 18. 5. 2008

Ráno po snídani (čaj, káva, mléko, avokádový nebo pomerančový džus, bílé bagety, croisant, marmeláda, jogurt, máslo, případně míchaná vajíčka) jsme jeli do tropického deštného pralesa do národního parku v Andasibe (Parc National Andasibe Mantadia), kde nás čekalo setkání s mnoha druhy lemurů včetně největšího lemura na ostrově - Indri indri, který vydává zvuky podobné zpěvu. Vyfotit se mi ho bohužel nepodařilo, protože se nám stále schovával poměrně vysoko v hustých korunách stromů. Tato rezervace, rozkládající se na ploše asi 810 ha, je známá svou speciální endemickou faunou a flórou. Lze v ní obdivovat velké množství orchidejí, lemurů, chameleónů, hadů, žab a ptáků.

Po obědě v jedné místní restauraci jsme se přesunuli do další rezervace, kde jsme viděli na jednom místě nakoncentrováno nejvíce lemurů, kteří již byli na turisty zvyklí a nechali se krmit banány a úžasně nám pózovali, lezli po nás, nechali se někdy i pohladit či podrbat :-) Mimo to jsme v další části rezervace viděli desítky krokodýlů, hady a další zvířata. Nocovali jsme naposledy v Grace lodge.

16. den, 19. 5. 2008

Dopoledne nás čekala návštěva soukromé rezervace Vakona Forest lodge (1 km od Andasibe) s mnoha motýly, chameleóny, krokodýly, plazy, žábami a dalšími obojživelníky. Byla to jakoby malá ZOO, zvířata měli umístěná v klecích, z kterých nám je postupně vyndávali a ukazovali. Mohli jsme si tak na zvířata sáhnout, nechat si je po sobě lézt :-) a bez problémů vyfotit.

Po obědě jsme se vydali naším autobusem již směrem do hlavního města Antananarivo (Tana), kde jsme se v podvečer téhož dne ubytovali opět v IC Hotelu blízko letiště (viz popis z 1. dne).

17. den, 20. 5. 2008

Ráno po poslední madagaskarské snídani jsme si individuálně prohlídli okolí hotelu a nakoupili ještě nějaké suvenýry. Ve 12 hodin jsme vyklidili pokoje a schovali si zavazadla v jedné místnosti, kterou nám dal hotel k dispozici. Na oběd jsme vyjeli do centra města, do restaurace v prvním patře na rohu hlavního náměstí, odkud jsme měli pěkný výhled. Po obědě byl rozchod na další nákupy a prohlídku centra města. Chodili jsme po skupinkách, protože zde to jednotlivě nebylo moc příjemné. I ve skupině jsme byli doprovázeni pouličními prodejci, žebráky a různými podivíny. Na rozdíl od chudých lidí z méně osídlených oblastí ostrova, byli tito měšťané doslova neodbytní, vtíraví a museli jsme si dávat opravdu pozor, aby nám nevytrhli z rukou fotoaparáty, batohy a podobně. Navíc zde byl jako v ostatním větších městech nečistý vzduch a jako závěr dovolené to nebyl úplně nejlepší nápad. Pro příště bych volila návštěvu města raději na začátku zájezdu a dovolenou zakončila v čisté přírodě. Po prohlídce města jsme nasedli do našeho autobusu, který nás cestou do hotelu dovezl ještě na poslední bazar – ten byl největší z těch, které jsme na ostrově navštívili. Zde jsme se snažili utratit poslední Ariary za polodrahokamy, šátky, korálky a další typické suvenýry. Se západem slunce jsme se vrátili do hotelu, převlíkli se, připravili svá zavazadla a kolem 22 hodiny následoval transfer na letiště. Odbavení proběhlo bez problémů, jen trvalo poněkud déle, což je dáno asi klidnou povahou Malgašů a jejich mírným pracovním tempem.

18. den, 21. 5. 2008

Z Tany jsme odlétali v 01.05 místního času a v Paříži přistáli v 10.45 hodin. Odlet z Paříže byl ve 13.05 a ve 14.45 našeho času jsme už přistáli v Praze.

Počasí

Podnebí je na Madagaskaru spíše teplé, vlhké a tropické, ale mění se v závislosti na nadmořské výšce, vzdálenosti od moře a pod. Na západním pobřeží směrem k Africe je více suché a horké, ve střední části je mírnější a vlhčí, což je patrné i na porostu. Jižní část ostrova je velmi suchá – v podstatě poušť. Nejvíce srážek spadne na severovýchodní a východní části ostrova, které bývají nejčastěji postiženy ničivými cyklóny. Zimní období je tam přibližně od května do října a letní od listopadu do dubna. V době našeho pobytu, tedy v květnu 2008, jsme měli po celou dobu letní slunečné počasí s denními teplotami přibližně 28-35 °C, až na pár výjimek bez deště, v noci se výrazněji ochlazovalo – zejména ve vnitrozemí, kde jsme spávali s ponožkami, dlouhými rukávy i nohavicemi, pod prostěradlem a dekou. Ve vyšších nadmořských oblastech bylo přes den příjemných 22-27 °C.

Počasí na Madagaskaru

Měna

Na Madagaskaru mají dvě měny. Ariary (Malagasy Ariary) a malgašský frank (Malagasy Franc). My jsme se setkali všude jen s Ariary. V době naší návštěvy byl kurz 1 EUR = cca 3 000 Malagasy Ariary. Pro zjednodušení jsme přepočítávali peníze tak, jakoby 100 Ariary byla 1 Kč. Dají se dobře měnit i USD. S platebními kartami a cestovními šeky to je horší, proto je lepší mít s sebou dostatečnou hotovost. Jinak doporučuji všechny Ariary utratit nebo je na letišti v Taně proměnit ve směnárně či utratit ještě před odbavením. Po odbavení už oficielně Ariary neberou, platí se už v Eurech a suvenýry zde jsou velice drahé.

Nákupy a suvenýry

Na Madagaskaru je levně - ceny jsou buď jako u nás a v některých případech i výrazněji nižší. Zejména u jídel z mořských plodů je patrný rozdíl mezi cenami u nás a u nich. Některé mořské speciality byly na ostrově až 3x levnější, než v Česku. Mohli jsme si tam tedy těchto mořských pochoutek dopřávat neomezeně, ovšem jen u pobřeží, v blízkosti zdrojů. Ve vnitrozemí jsme si z taktických důvodů dávali raději maso ze zebu či kuřete, pizzu, špagety nebo různé bagety. Pitná voda se prodávala v PET lahvích a 1,5 l vyšlo na 1 000-3 000 Ariary. Coca-cola, Pepsi-cola, Fanta, Sprite a další nealkoholické nápoje v 2 l PET lahvích nebo ve skle v rozmezí od 1 600 do 4 000 Ariary. Pivo značky THB jsme viděli lahvové ve velikosti 7 dcl, a to ve třech provedeních (s různými etiketami) – červené=normální, zelené=nealkoholické a modré (nevím, jaké bylo) a cena se pohybovala okolo 3 000 Ariary/lahev. Čokolády, sušenky, bonbóny a ostatní potraviny v podstatě v cenách jako u nás. Ceny hlavních jídel v restauracích od 5 000 do 14 000 Ariary. Všechny suvenýry byly také levné.

Jídlo

Jídelní a nápojové lístky

Suvenýry

Pohledy

Doporučené vybavení na Madagaskar

Obecně platí, že čím méně věcí vezete, tím větší máte pohodlí. Nicméně jsou věci, které je lepší mít s sebou, neboť byste je Madagaskaru horko těžko sháněli. Každopádně toto záleží i na druhu dovolené - zda jedete na pobytový zájezd s minimem přesunů a výletů nebo na klasický poznávací zájezd. Pokud se chystáte i do pralesů, tak je dobré mít s sebou nějaký repelent proti komárům nebo síťku na obličej. Já osobně jsem nepotřebovala ani jedno a žádné potíže jsem neměla. Pokud jste v tomto ohledu úzkostlivější, tak si tyto odpuzovače s sebou vezměte, nicméně je dobré mít na paměti, že se můžete setkat se zvířátky, které byste si i mohli pohladit, ale pokud budete mít ruce natřené či nastříkané repelenty, mohli byste například lemurům způsobit potíže. Takže je třeba si vybrat, jestli je pro vás důležitější přímý kontakt s přírodou nebo se chcete cítit bezpečně, chráněni a stačí vám jen vše pozorovat. Pokud fotíte, tak určitě pamatujte na nabíječku, náhradní baterii a dostatečně velkou paměťovou kartu. Můžete se pohybovat i v místech bez elektřiny, takže je dobré mít s sebou i baterku neb čelovku (například pro noční safari). Počítejte s tím, že na hotelích bývá málo zásuvek, takže se vám bude hodit rozdvojka, která může zároveň sloužit i jako adaptér. Ve většině místech, kde jsme byli ubytováni, zejména v těch mimo města, měli vlastní generátory (většinou naftové) na výrobu elektřiny, které cca mezi 22 až 07 hodin vypínali a byli jsme tak přes noc bez elektřiny. To je trošku problém při dobíjení mobilních telefonů a baterií do fotoaparátů. Je dobré vzít s sebou i nějaké drobné dárky pro děti i dospělé, zejména pokud budete chtít, aby vám trošku zapózovali při focení. Ale i bez focení jim můžete udělat radost. Hodně se nás sami ptali, jestli nemáme propisky nebo tužky, takže ty s sebou vzít můžete. Malé sešitky na psaní či malování. Pro děvčátka třeba malá zrcátka, sponky nebo gumičky do vlasů. Chlapečkům třeba drobné přívěšky, autíčka, nebo nějakou jednoduchou hru (např. nastříhané pexeso...). Pro dospělé ženy třeba hřeben do vlasů, šátek, mýdlo, náramek... nebo i nějakou starší kabelku či oblečení pro ně a jejich děti – to se nás dost často také ptali. Někdy nám nabízeli na tržištích výměnu – polodrahokam za boty nebo bundu či svetr. Obecně asi dárky, které jsou zároveň praktické. Co bych naopak nedoporučovala jsou sladkosti, protože se jim zbytečně mohou kazit zuby. Lékařskou péči po ruce nemají a nebo si ji nemohou z finančních důvodů dopřát. A za 5 minut je navíc po dárku. Pokud nechcete dárky dávat jen tak, tak si můžete od Malgašů koupit nějaký suvenýr a třeba společně s penězi jim dát jako malý „bonus/dárek“ nějakou drobnost. Jestliže budete chtít dárky rozdávat i „jen tak“, tak to čiňte raději uvážlivě, aby to nezpůsobilo roztržku mezi dětmi či dospělými. Což byl někdy problém, když nás obklopily desítky dětí i dospělých. Poslední věc, kterou bych ještě doporučila je, že pro případ ztráty vašich dokladů si již u nás udělejte alespoň černobílou kopii pasu – strany s fotkou a základními údaji, vezměte si s sebou 2 barevné fotky pasového formátu a uložte si je někde jinde, než máte své originál doklady, případně si je dejte k vašemu průvodci nebo delegátovi zájezdu. I toto se vám může hodit a zmírnit případné následky ztráty či odcizení vašich dokladů.

Jazyky

Úředním jazykem je malgaština, používá se i francouzština a narazíte také na mnoho místních jazyků a dialektů. S angličtinou zde moc nepochodíte nebo jen zcela výjimečně.

Závěrem

Pokud se rozhodnete vydat na tento ostrov, připravte se na to, že navštívíte zemi, kde čas plyne tak trochu jinak, než jsme zvyklí u nás v Evropě. A otevřenost a úsměvy lidí nejsou na většině míst strojené, ale upřímné a jejich srdce i mysl jsou otevřené, přesto či možná právě proto, že mnozí z nich nemají kromě rákosové střechy a darů moře doslova nic jiného. Na první pohled obrovská chudoba..., ale kladli jsme si otázku, zda jsou ti lidé opravdu chudí? Při blízkém, byť krátkém kontaktu, například s Malgaši žijícími v rybářských osadách u moře, jsem měla pocit, že jsou vlastně mnohem bohatší, než třeba já. Svobodnější, bezstarostnější a radostnější, v přímém kontaktu s přírodou, stále na čerstvém vzduchu a bez obklopující směsice zvuků tzv. moderních vymožeností. Samozřejmě, že ve velkých městech Madagaskaru je život jiný, než na těch odlehlých, a lidé tam chudobu snášejí hůře a snaží se polepšit si, jak to jen umí. Pouličním prodejem, žebráním, kapesními krádežemi či hazardními hrami, jako jsou „skořápky“ a pod. Nicméně celkově vzato jsem se setkala povětšinou s lidmi příjemnými, nevtíravými a veselými. Dovolenou na Madagaskaru doporučuji všem, které lákají nevšední zážitky v exotické zemi nebo těm, kterým se omrzelo pouhé ležení a opalování se na jednom místě u moře.

Pozn.: Některé fotografie, které jsem pořizovala za jízdy z autobusu, jsou mírně rozmazané. Pro lepší představu o této rozmanité zemi je zde i přesto uveřejňuji, berte je tedy jako dokumentační záběry :-).

Madagaskar – turistické informace o zemi
Madagaskar - dovolená, katalog zájezdů
Last Minute Madagaskar - dovolená na poslední chvíli, katalog zájezdů Last Minute
Stránky zaměřené na záchranu lemurů

Sylva Petrová, 21. 8. 2008